Druhá světová válka v našich obcích

 

Oběti druhé světové války.

V červenci roku 1940 byl zatčen s manželkou a dvěma syny pan B.Urbach, neboť rodina byla židovského původu. Později byli převezeni do Terezína. Přežil pouze otec, ostatní členové rodiny se nikdy domů nevrátili.

 

Mezi oběti druhé světové války patří i pan František Brebera ze Zbyslavi. Byl zatčen jako člen Komunistické strany a nikdy se již domů nevrátil.

 

20.listopadu 1940 zatčeni synové Václava Pavlíka, vařiče v cukrovaru v.v. a to Václav a Antonín, kteří byli začleněni do podzemní organizace podpl. Vladimíra Stěrby ve Starém Městě na Moravě. Václav popraven Němci 12.3.1943 ve Vratislavi, Antonín zemřel v káznici ve Wohlau 18.11.1942.

Dne 11. ledna 1943 byli popraveni tři obyvatelé Koudelova za pomoc parašutistovi, který při seskoku dopadl právě v jejich vesnici. Antonín krejčí 36 let, František kalina 46 let a František Grad 51 let.

 

8.května byla prchající německou armádou doslova rozdrcena pod koly projíždějící vojenské techniky paní Tůmová, šedesátiletá choť železničního příručího v.v.. Při návratu z dolnobučické radnice /dům vedle MVDr Haška/, kde odevzdala svůj dárek pro Prahu. Je pohřbena v neoznačeném hrobě na hřbitově v Bučicích.

Dne 9.května zahynul při osvobozování naší obce Slovák Štěpán Beňo. Bylo mu 21 let. Je pohřben na hřbitově v Bučicích.

Téhož dne zahynul i vojín Rudé armády Jakoulev Jegor Jakoulevič u továrny Štefanka/bývalý Kovolis/. Ve spánku spadl z tanku a další vozidlo ho přejelo. Byl nejprve pohřben za zdí altánku u vily u Štefanky, teprve později byl pohřben na hřbitově v Bučicích. Bylo mu 32 let.

 

Dne 11. května ve čtyři hodiny ráno při přestřelce mezi Němci a obrannou hlídkou zemřel hostinský Bedřich Pfeifer, u vrdovského hřbitova byl těžce raněn odborný učitel vrdovské školy Václav Hejcman.

 

Začátkem června zemřel žák V.třídy obecné školy Miloslav Nesládek z Horních Bučic. Pokusil se rozmontovat náboj do protiletadlového děla. Při tom byly vážně zraněny Libuše Volencová a Jaroslava Volencová, žákyně druhé a páté třídy, obě taktéž z Horních Bučic.

 

Seznam obětí druhé světové války rozhodně není kompletní. Žádná z kronik například nepíše o obětech z řad totálně nasazených mladých lidí na nucené práce v Německu. Patřil mezi ně i pan Čeněk Krátký ze Žižkova z Vrdů, který zahynul při spojeneckém bombardování. Byl nasazen na nucené práce na nádraží v Lipsku.

 

Válečná léta v našich obcích

Materiál pro tento článek je čepán z pamětní knihy obce Dolní Bučice. Pro zachování autentičnosti jsou používány přesné citace kronikáře pana učitele Františka Pořízy.

Rok 1939

Stručná zpráva o situaci u nás a za hranicemi: Nově zvolený prezident Dr. E. Hácha v Berlíně 14. března, kde požádal Německo o ochranu. Téhož dne skupina zrádců s německou pomocí odtrhla Slovensko od republiky. 15. března německá vojska násilně obsadila Čechy a Moravu, jež byly Hitlerem prohlášeny za německý protektorát. Tímto dnem započalo šestileté porobení a utpení Českého národa.

Za chladného deštivého rána, promíseného sněhovou plískanicí, přijížděli do naší obce od podhořanských kopců Němci. Na obrněných autech, po zuby ozbrojení, vystydlí a hladoví němečtí vojáci, „naši ochránci“. Občané stáli na ulici a se zamračenými tvářemi pozorovali nenáviděné Němce. Tito vyhládlí hrdinové vrhli se do obchodů a strašně se divili, že za jejich marku /která platila našich 10 Kč/ dostali salámy a housky, které v Německu již dávno neviděli.

Potravinové lístky – maso 2 kg na osobu a měsíc, mouky 4,5 kg, cukr 2 kg, chléb 6 kg, různé poživatiny od 50 dkg až do 150 dkg, tuky 40 dkg. Ti bohatší si mohli koupit potraviny na černo od takzvaných šmelinářů, kteří vydělávali na situaci. Kvetl výměnný obchod pod heslem „vyměním cokoli za něco jiného“. Byly zavedeny i šatenky, tedy lísky, které opravňovali ke koupi ošacení. Muselo se nasbírat příslušný počet ústřižků- bodů, aby se dalo něco koupit. Boty se daly koupit také jen na poukaz a stalo se, že na celou obec přišly jen čtyři poukazy.

Od začátku okupace začalo pronásledování židů a příslušníků komunistické strany. V červenci 1940 byl odvezen gestapem pan B.Urbach s paní a dvěma syny, nejprve do Kolína a potom do Terezína. Potom byl zatčen a odvezen pan Čeněk Dvořáček jako funkcionář strany komunistické. Ze stejného důvodu byl zatčen a odvezen pan Josef Procházka.

V roce 1941 byly zavedeny výběrové školy měšťanské. Přestup na měšťanskou školu byl ze 4.třídy obecné školy. Vždy asi 40% žáků se dostalo do měšťanky a ostatní museli dochodit na škole obecné. Školní mládež od 10 let se dle nařízení úřadu práce podílela na polních pracích. Ničili plevel, sklízeli brambory.

V roce 1943 si Němci vyhlédli naši školu pro Hitlerjugend. Obecná škola se přemístila do jedné místnosti obecního úřadu v Dolních bučicích, a do tří místností obecního úřadu ve Vrdech. Měšťanská škola byla přemístěna do prvního patra školní budovi ve Zbyslavi. Ve škole pobývalo asi 90 členů Hitlerjugend. Po jejich přemístění do školy v Chotusicích se do školy nastěhovali vojáci SS, Italové a Maďaři.

Ve dvoře v Horních Bučicích byli ubytování Němci.

Povinné odvádění obilí, dobytka, hus, vajec se stále stupňovalo. Dobytek se odváděl za 9-12 K za 1 kg, prasata 22-24 za kg, z jedné chovné husy si mohl majitel ponechati 2 a ostatní odvést, z jedné slepice 60 vajíček, Brambory 2q na osobu ponechat a ostatní odvést.

Sokol byl rozpuštěn a jeho majetek zabaven. České školy byly Němcům trnem v oku. Nejraději by je byly všechny zavřeli. Revize následovala revizi, knihy, obrazy se stále vyřazovaly, knihovny a kabinety se valem prázdnily. Učitelé byli nasazováni na nucené práce. V době vánočních prázdnin byl pro učitele čáslavského okresu v Čáslavi pořádány kurzy protiletecké ochrany. Aby česká mládež měla přilepšeno, přidali okupanti dětem ve škole jeden stupeň známek, takže děti mohly na vysvědčení přinášet i šestky. Mezi zemřelými jsou v tomto roce dvě sebevraždy mladých žen. Jedna se zastřelila, druhá se utopila ve studni.

Rok 1944

V tomto roce pochopili snad i ti, kteří dosud věřili v nepřemožitelnost „Wermachtu“, že sláva je pryč a nemůže být daleko doba, kdy se zhroutí úplně.

Ve dvoře v Horních Bučicích usídlila se též „vítězná armáda“. Přijeli tam na koních, povozech i autech, Ohromnou spoustu materiálu, nábytku, krmiva pro koně denně přiváželi z naší stanice do Horních Bučic.

Věčné kontroly, revize, zatemňování, zákaz poslouchání jiného rozhlasu než z Prahy, nedostatek potravin, šatstva, obuvi atd a k tomu stálá obava ze zatčení, k němuž stačila maličkost, to vše ničilo a mořilo duševno každého člověka. V prosinci t.r. zatýkáni byli funkcionáři hasičů. Ze zdejší obce byl odvezen velitel hasičů p. Václav Tomíška. Množství protektorátních peněz a nedostatek potravin zvyšoval činnost šmelinářů.(za krmenou husu se platilo 3-4 tisíce K, za slepici 150 K, máslo 400-600 K, vepřové maso 300-700 K, boty 4 tis., šaty 25-30 tis. K). Mletí obilí bylo stěžováno stálými přepadovými kontrolami mlýnů, zavíráním mlynářů, prohlídkami na silnicích a ve vlacích. A přeci byli mlynáři, kteří pomáhali jak mohli. Takovou pověst měl mlynář za Zbyslavi p. Petráň. V obci bylo tolik těžkostí, o nichž se tomu, kdo do toho neviděl ani nezdálo. Nařízení stíhalo nařízení, vše pod osobní odpovědností starosty. Starosta v obci byl hromosvodem, po kterém se vše svezlo, ať ze strany úřadů nebo občanů. Zdejší obec po celou dobu války vedl a řídil starosta pan Josef Zemek a jistě ke spokojenosti všech občanů. Co potíží dělaly neustále zvyšované požadavky na protileteckou ochranu v obci, hlídky požární, hlídky žňové. Co lidí bylo zařazeno do těchto stálých hlídek, lidí kteří po celodenní práci potřebovali odpočinek, ale protože v obci totálním nasazením chybělo mnoho lidí, museli ještě v noci na hlídky. Říšské úřady nařídili, aby ze všech radioaparátů v Protektorátě byly vyňaty cívky na krátké vlny, by posluchači nemohly poslouchat české zprávy z Londýna. Toto nařízení se ukázalo bezvýznamným, protože Londýn jsme poslouchali docela dobře na středních vlnách. Všechny pohrůzky trestem smrti za poslouchání ciziny nebyli nic platny. Poslouchali jsme dál, jen jsme byli opatrnější.Také pronásledování „šuškandy“ nebo „šeptandy“ nezamezili. Ráno se něco šeptalo v Praze a odpoledne se to vědělo už v Bučicích. Vzpomínám jen vtipů a anekdot, které se ústním podáním během jednoho dne rozšířili po celém Protektorátě. Nedostatek masa naučil kde koho pěstovati králíky. Na vesnici se pěstovali v králíkárnách, ve městech v bytech, sklepích, na půdách i záchodech či ve vaně. Nedostatek kouření naučil nás pěstování tabáku a vyrábění výborné domoviny, která v mnoha případech předčila tabák. Podobně tomu bylo s vařením domácího piva a pálením lihu po domácku. Zemědělcům byly zaplombovány odstředivky, šrotovací stroje, rozebrány máselnice. Proto však se mléko odstřeďovalo, obilí šrotovalo a máslo tlouklo. Mnoho jsme slyšeli o práci a odvaze parašutistů a partyzánů, žijících v našich horách a lesích. Velmi často pořádali okupanti celá tažení proti partyzánům a parašutistům. Zburcovali muže z obcí a ti museli do lesa před policií a vojáky. K takovému případu došlo z 19. na 20. prosince v nedaleké obci Lipovec. Německá policie, četnictvo i vojsko přijelo v noci, obklíčilo Lipovec, kde se této noci měli ukrývati partyzáni v hospodářství pana Ouřeckého. Celé přepadení bylo asi na udání, protože té noci tam skutečně byli. Jak a kam partyzáni zmizeli nikdo podnes neví, ale skutečností je, že v obci byli zatčeni a odvezeni všichni muži od 17. do 70 let. V koncentračních táborech zemřelo 13 mužů, 3 byli utlučeni, 13 jich zemřelo doma po propuštění a stavitel Ouřecký je dosud nezvěstný.

 

Kronika obce Vrdy o válečných letech

Ve Vrdech se začala stavět radnice v roce 1939 na místě domu č.28, ve kterém byl obecní úřad a dvě třídy obecné školy. Rozpočet na stavbu byl 628 tisíc Kčs.

Dne 15. března je v kronice obce Vrdy zápis, že táhlo německé vojsko státní silnicí směrem k Čáslavi. Občané z Vrdů a Dolních Bučic stáli podél silnice a dívali se smutně, jak Němci zabírají naši zem! Někteří naši občané zdvíhali pravice do výše na pozdrav. Ten, komu se toto příčilo byl upozorněn, aby byl opatrný.

Dne 21.3.1939 vrchní velitel německé armády k udržení klidu a pořádku nařídil:

Policejní hodina hostinců na 20 hod, druhý den prodloužena na 22 hod.

Od 21 hod. Do 6. musí být všichni obyvatelé ve svých domech.

Byly zakázána všechna shromáždění a průvody.

Obyvatelstvo muselo odevzdat střelné zbraně a rozhlasové vysílače.

Okresní úřad v Čáslavi zrušil čestné občanství bývalému prezidentovi Eduardu Benešovi.

V roce 1940 byla dokončena stavba nové radnice, účet zněl na 1 100 000 Kčs. Řízení obce a účetní spisy byly předány Jaroslavu Kombercovi, kterého Němci jmenovali vládním komisařem

Od 1.9.1940 byla zřízena ve Vrdech mateřská škola.

Z nařízení gestapa byla vykopána tzv. Benešova lípa a zídka kolem ní byla rozvalena.

V září byl zatčen a vzat do vazby majitel hotelu a hostince Bohuslav Rossler pro zesměšňování německého vojska. Byl odsouzen ke čtyřem měsícům žaláře, vyšetřovací vazbu nezapočítaje. Domů se vrátil ve zuboženém stavu.

Zatčen byl i pan František Šimon, obuvnický pomocník, příslušník KSČ pro přechovávání a rozšiřování Rudého práva. Byl vězněn celkem 15 měsíců.

20.listopadu zatčeni synové vařiče v cukrovaru Václava Pavlíka, Václav a Antonín. Protože byli začleněni do podzemní organizace. Václav byl popraven, Antonín zemřel v káznici.

Kronika zaznamenala i případ udání, že pan Samohrd poslouchá cizinu a že je Rus. Měl být zatčen gestapem, ale toto se podařilo veliteli četnické stanice vyřešit, takže byl dotyčný zachráněn.

Rok 1942 obsahuje pouze dva řádky o počasí.

V roce 1943 měl již zmiňovaný pan Samohrd opět štěstí. Vždy v noci zkoušel amatérsky vyrobenou vysílačku. V září přišlo do cukrovaru, kde pracoval gestapo a vyslíchali ho. Potom prohledali celý dům. Naštěstí vysílačka byla ukrytá v kůlně, kde nehledali.

Německou tajnou policií byl zatčen rolník Karel Malý za přechovávání zbraně. Byl odsouzen na čtyři roky, díky dřívějšímu konci války byl propuštěn 20.května 1945.

V srpnu 1944 obsadili Němci pro německé děti vrdovskou školu, za měsíc však děti odstěhovali a byli v ní ubytování němečtí vojáci, kteří tam zůstali až do 6.května 1945, kdy utekli do Horních Bučic, kde měli větší posádku. Žactvo měšťanské školy bylo vyučováno od 4.4.44 do 11.3.45 ve škole zbyslavské, která 12.3.45 byla zabrána pro německé uprchlíky. Inventář ze Zbyslavi odvezen do Vrdů do č.p. 4 cukrovarském skladišti a částečně do přírodovědného kabinetu vrdovské školy obsazené vojskem. Od 12.3. do 3.4 dávány dětem měšťanské školy jen domácí úkoly ve třídách obecné školy ve vrdovské radnici, dvakrát týdně ve Zbyslavi.

9.prosince 1944 byla zatčena německou tajnou policií dělnice Marie Lebedová pro ilegální činnost. Byla vězněna v Kolíně 4 týdny.

Dne 15.prosince 1944 byl zatčen gestapem krejčí Václav Holoubek za ilegální činnost v hasičství. Byl vězněn do konce války a vrátil se nemocen ledvinami a revmatismem.

Když se 5.května prostřednictvím okresního úřadu v Čáslavi byl oznámen konec války, byl ustanoven místní národní výbor za předsednictví lesního správce Antonína Horáka. Místní skupina čsl. Důstojníků za spolupráce četnictva převzala vojenskou obranu obce. Velitelem posádky byl kpt. Procházka. 7.května navázáno v Krasnici spojení s partyzány, proveden přepad Bojman(akce sr.str. Rajmunda), stavěny barikády na silnicích, přerušení telefonického spojení mezi jednotkami SS v Horních Bučicích a Žehušicích. Ač měly vojenské jednotky a vystěhovalci volný odchod, pokračovalo se 8.5. v odzbrojování, ukořistěno značné množství aut, traktorů, pancéřový vůz. 9.května dále odzbrojováno, tříděn materiál, jeden příslušník SS zastřelen. Hlášen příchod ruských vojsk z Čáslavi. Téhož dne zajištěno 1500 přísl. vojska, množství materiálu. 10.května pro vzpouru zastřelen příslušník pancéřové divize. 11. května odesláni zajatci a vystěhovalci ze školy do shromaždiště v Čáslavi. Odstřelen byl jeden příslušník SS střílející na ženy jsoucí na trávě.

Dne 11. května 1945 při přestřelce mezi Němci a obrannou hlídkou u hřbitova těžce byl raněn odborný učitel vrdovské školy Václav Hejcman (v noci po 1. hod). Ráno ve 4 hod. téhož dne zemřel hostinský Bedřich Pfeifer, který se zúčastnil velmi činně svážení a zachraňování vojenských zbraní a ostatního válečného materiálu. 12května přenocovaly v D. Bučicích a ve Vrdech jednotky ruského dělostřelectva. Zastřelen byl německý voják schovávající se se zbraní. 13. května pohřbíváni lidé i koně pomocí zajatců. 16. května převzali Rusové velitelství a materiál ve škole Tím likvidována zdejší posádka. 19. května pomocí zajatců připravena ve škole, v sokolovně, dvou statcích, hostinci ubytování pro 1 500 ruských vojáků. 20.5. ubytovali se Rusové všichni ve škole, důstojníci v soukromých bytech.

 

Zpracovala Lenka Bochníčková

Jaro roku 1945 v pamětní knize obce Dolní Bučice

Aby zůstal zachován skutečný význam zápisů v pamětní knize obce Dolní Bučice, téměř celý text je sestaven ze zápisů z této kroniky. Kronikářem byl pan učitel František Poříza. Tolik úvodem.

V obci byly konány velmi časté přednášky o protiletecké obraně. Nad naší obcí velmi často přelétají ve velké výšce celé svazy spojeneckých letadel.

Dne 1.května provedla obec pomocí školní mládeže podomní sbírku šatstva a obuvi v rámci hesla „Národ svým dělníkům“.

15.března v poledních hodinách se uskutečnil veliký nálet spojeneckých letadel na Kolín. V zdejší obci bylo slyšet a pozorovat ohromné otřesy. Skleněné tabule v oknech a výkladech se třásly a prohýbaly, že byla obava, že vypadnou.

Protože se sem stěhuje spousta německých uprchlíků z Polska, byla pro ně zabrána školní budova ve Zbyslavi a naše měšťanská škola, dočasně tam umístěna, musela se 12.března zase stěhovati zpět do Vrdů. Nyní se ve 4 učebnách obecné školy vyučuje při střídavém vyučování škola obecná, měšťanská a lidová zemědělská.

19.dubna objevila se nad naší obcí spousta stříbrných letadel. Museli jsme děti pustiti domů, protože hrozilo přímé nebezpečí. Později jsme se dověděli, že to byl zas Kolín.

1.květen byl tentokráte prohlášen okupanty za svátek. Z toho už vše naznačuje tomu, že dlouho čekaný konec války se blíží.

Do obce se stěhuje a obcí projíždí spousta vojska a uprchlíků, kteří prchají od Moravské Ostravy před Rudou armádou, již se strašně bojí. Obcí táhnou celé dlouhé řady povozů, obyčejných vozů, kočárů i krytých „landaurů“. Vozy jsou vysoko naloženy a uvnitř ženy a spousta německých dětí. Hodně těchto „milých národních hostů“ se usadilo ve Zbyslavi, Zaříčanech a Starkoči. Jsou na útěku, dlouhou cestou zmoženi, ale přes to stále německy drzí. Jejich tváře nejsou sto vzbudit nějaký soucit.

Až 5. května asi v 11 hodin dopoledne ťukal mi někdo na okno učebny v Bučicích, že je konec války, že to telefonoval někdo na poštu, v Praze je povstání a v ulicích našeho hlavního města, že se bojuje. Ihned jsme pustili děti domů. Na ulici již bylo živo. Občané vyvěšovali uschované československé vlajky. Pospíchal jsem ke školní budově, která byla dosud obsazena oddílem SS vojska. Tam se ve chvilce dostavil veliký průvod občanů a žádal odzbrojení posádky ve škole ubytované. Dostavilo se i četnictvo, místní záložní důstojníci v uniformách a nově ustanovený místní národní výbor z Vrdů s předsedou p. Jaroslavem Horákem. Nastalo vyjednávání s místním velitelem posádky. Ten odmítl odzbrojení, až dostane nařízení z německého velitelství v Žehušicích. Mezitím se posádka ve škole silně vyzbrojila. Ve všech oknech prvního poschodí byly položeny ruční garnáty a munice bylo v budově mnoho. Nakonec velitel posádky žádal o zachování klidu s ujištěním, že celá posádka opustí školní budovu. V noci téhož dne vjelo do dvora školy a na hřiště množství povozů hornobučické posádky a ráno byla škola bez Němců. Zůstaly tam jen rozbité skříně, kavalce a strašná spousta nečistoty. Obrazy tohoto spustošení naší školní budovy zůstaly na fotografiích toho dne ve škole pořízených.

V obci je klid jen ulicemi procházejí občanské hlídky za vedení místních záložních důstojníků.

Sedmého května odpoledne začala obcí projíždět německá ústupová armáda. Projíždí od Chrudimě směrem na Čáslav a dále na Prahu nepřetržité proudy po zuby ozbrojených Němců. Mezitím neustále volá pražský rozhlas o pomoc. Volá americké a ruské letce. V Praze zuří prudké boje. Praha je bombardována a ostřelována z děl. V ulicích se bojuje na barikádách. úpěnlivé volání Prahy o pomoc je v řeči české, anglické a ruské: Halo, halo! Praha volá o leteckou pomoc. Němci vraždí neozbrojené Pražany. Zabíjejí české ženy a děti!“. Toto hrůzné volání Prahy o pomoc zmrazovalo krev v těle. Tam se volá o pomoc a zde projíždí spousty Němců na Prahu a my k tomu musíme mlčky přihlížet.

V obci jsou ve dne i v noci ozbrojené občanské hlídky. Stále je slyšeti vzdálenou střelbu.

8.května zůstává Praha stále odkázána jen na sebe. Pomoc nepřichází odnikud. Občanstvo rozrušeno proudí v houfech obcí a u oken naslouchá hlášení pražského rozhlasu. Téhož dne místní národní výbor pořádá sbírku potravin a šatstva pro Prahu.

Ústup německé armády toho dne se změnil v šílený úprk. Státní silnice je plná. Těžká auta, tanky, osobní auta, motocyklisté, jízda na koních, cyklisté, pěší vojsko a spousta povozů a uprchlíků, to vše se zběsile žene kolem naší radnice směrem k Čáslavi. Utíkající armáda „nepřemožitelné říše“ začíná na cestě ústupu zanechávati po sobě mnoho památek. Kolem silnice zůstává mnoho aut, tanků, děl, aut s potravinami a nakradenými věcmi a ohromné množství nábojů všeho druhu. Občanstvo sbírá, snáší a odevzdává nalezené zbraně a náboje na obecním úřadě. Divoký útěk Němců naší obcí 8. května vyžádal si také oběť na životě. Paní Tůmová, choť železničního příručího v.v. Při návratu z radnice, kam odevzdala svůj dárek pro Prahu, byla přejeta těžkým obrněným autem a v pravém slova smyslu rozdrcena.

Ve středu 9. května dochází konečně uvolňující a radostná zpráva z Prahy, že tam dorazily první tanky Rudé armády a Prahu osvobodily. Večer hlásilo rádio, že poslední zbytky německé armády opustily Prahu.

Ve čtvrtek 9. května ráno projely naší obcí první tanky Rudé armády od Opavy a Moravské Ostravy. Na ulicích vyzbrojeni rudými a československými vlajkami stálo občanstvo a mávalo na pozdrav projíždějícím Rudoarmějcům. U obecního úřadu jim podávali pečivo a mléko. Dívky házely na auta kytice bezu. Všichni Rusové jedou ku Praze a mají auta ozdobená obrazy Stalina a Dr. Beneše. Do dvora obecního úřadu se snáší kořist z opuštěných německých aut: mouka, fazole, sádlo, konzervy, vejce a jiné potraviny. Vše se připravuje pro Prahu.

V dalších dnech stále hřmí naší obcí auta a koňské povozy s Rudou armádou. Na některých místech (Žehušice, Žleby a j.) se ještě objevily hnízda ukrytých SS, kteří se zoufale brání a střílí po lidech

V neděli 13. května došly do obce první zprávy očitých svědků o řádění Němců v Praze. Téhož dne byly některé osoby v zdejších obcích zajištěny a odvezeny do Čáslavě, tj. Němci, rajkaři a jinak podezřelí. /Několik celých rodin včetně majitele Štefanky Ant. France/ V Čáslavi musí očekávati rozhodnutí lidového soudu.

Dne 14. května bylo vypraveno z Dol. Bučic nákladní auto fy. Štamberg s potravinami a léky pro Prahu. Jel jsem s touto výpravou, abych našel svého syna, o kterém jsem do té doby neměl zpráv. Úžasným dojmem na nás zapůsobila Praha po řádění Němců. Pobořené domy, rozstřílené celé ulice, vytrhaná dlažba, místy ještě zbytky barikád. U mnoha domů provizorní pomníčky se jmény padlých barikádníků a pak toho vyprávění pražanů. Dojmy, na které se do smrti nezapomíná.

Ve schůzi 21. května zvolen předsedou MNV pan Josef Procházka, místopředsedou p. Josef Jukl.

Na počátku žní zřízen byl v naší obci žňový útulek pro děli matek pracujícíh na poli. Útulek byl umístěn na radnici v učebně obecné školy.

Dne 3. června uspořádaly národní výbory z Dolních Bučic a Vrdů „Tryznu za oběti nacistické tyranie“ Mohutný průvod krojovaných dětí, sokolů, Skautů, oba národní výbory a množství občanstva bralo se od školy do Vrdů k pomníku padlých z první světové války, potom k hrobu ruského vojína u Štefanky a potom opět přes Dolní Bučice do Vrdů, kde promluvil předseda MNV, ředitel měšťanské školy M. Konopásek a p. Beran člen ONV.

2.srpna přivezl předseda MNV p. Procházka z Prahy tuto kroniku, kde byla po celou dobu okupace uložena.

Zde končím přesné citace z kroniky. Informace o tom, jak probíhal konec války v našich obcích mohu doplnit o vyprávění pamětnice paní Anny Šimánkové, rozené Krátké, která bydlela na Žižkově ve Vrdech. V roce 1945 jí bylo osmnáct let. Na osmý květen má nezapomenutelný zážitek. Jako si děti nevybírají, kdy se narodí, nevybíralo si ani její slepé střevo, kdy se zanítí. Jak je popisováno i v kronice, jezdilo po státní silnici ohromné množství bojové techniky a aut. Do této kolony se musel zařadit i koník s vozem, na kterém naříkala mladá Anna. Jenže kolona se pod koudelovským kopcem zasekla a protisměrem se nemohlo jet. Tak milý vozka to vzal přes pole a přes trať rovnou do čáslavské nemocnice, kde Anně zachránili život včasnou operací. V nemocnici se ocitl i její bratr, který byl ještě o tři roky starší. Ten ulehal v posledních válečných dnech do postele silně ozbrojen, protože příkopy byly plné zbraní a nebyl problém se ozbrojit. Jeho rodiče byli z takového počínání nešťastní, tak jeho otec mu vždy zbraně sebral, odnesl je v košíku a utopil je v řece. Jenže mladík si zase opatřil další. A když se mezi takto vyzbrojenými místními mladíky rozkřiklo, že se u Zbýšova bojuje s Němci, sehnali si náklaďák a vyrazili na Zbýšov. Když tam dorazili, Němci dvakrát vystřelili, mladíci seskákali z auta, aby se mohli ukrýt. No a Jaroslav si odrazil maso z patních kostí, že se dostal k velké radosti rodičů také do nemocnice. Tam byl ve větším bezpečí.

Moje prateta mi rovněž vyprávěla historku, jak musela utéci oknem. Její nejstarší bratr byl totálně nasazen v Drážďanech. Jelikož již byl konec války, celá rodina čekala, kdy se vrátí, proto se dům nezamykal. Nikdo tehdy netušil, že se již nikdy nevrátí, protože zahynul při náletu spojenců na Lipsko. Otec diskutoval s ostatními muži na návsi, matka s dcerou již byly v posteli, když do domu přišel opilý rudoarmějec. Chtěl pít a jíst. A zřejmě by chtěl i něco jiného, takže Anna utekla oknem a běžela jen v kombiné pro tátu na náves. Přivedla otce a ten ještě dostal od vojáka tabák do dýmky. Šťastný konec měla i historka s kostkou zelené hmoty. Tu přinesl její bratr, právě ten co se rád ozbrojoval, domů mámě v domnění, že je to mýdlo. Dal to „mýdlo“ do chlívku. Když děvčata vyháněla kozu na pastvu, koza neposlouchala, tak si děvčata zapřela dveře onou zelenou kostkou. Když šel soused okolo, málem ho „trefil šlak“. Nebylo to mýdlo, ale vojenská výbušnina ekrazit. Bezpečně ji odpálil v poli, dřív než se mohlo stát neštěstí.

Ne všechna setkání se zbraněmi a municí však měla šťastný konec. Rozmontovávání protiletadlové střely se stalo osudným chlapci z Horních Bučic. Přitom byla vážně zraněna i dvě děvčata rovněž z Horních Bučic.

 

Lenka Bochníčková