Štefanka

Jen ten vítězí a žije, kdo kávu ze Štefanky pije

Toto hlásá dobová reklama. Štefanka, později Kovolis a nyní Transelko. Stále tatáž továrna u silnice na konci Dolních Bučic směr Chrudim. První zmínka o této továrně lze nalézt v roce 1851, kdy si statkář Václav Drahokoupil z Dolních Bučic vybudoval malou továrnu na výrobu bramborového škrobu. Později vyráběl sirup z řepy. Z neznámé příčiny zanechal výroby a továrna stála až do roku 1886, kdy ji koupil Josef krupička a Čeněk Krátký, oba ze Starkoče, kteří zařídili výrobu na sušení čekankových kořenů, ze které se mlela kávová náhražka cikorie. Tím se rozmohlo pěstování čekanky na Čáslavsku.

Továrnu prodali v dražbě v roce 1892 firmě z Chebu, správcem továrny byl jmenován Antonín Štefan, který v roce 1896 sušárnu od firmy Hauswald najal a v roce 1900 koupil za 39 tisíc korun i se zařízením. Téhož roku začal vyrábět ze sušených kořenů čekanky a ze sušené řepy kávové náhražky. V roce 1912 rozšířil továrničku a opatřil stroje na výrobu kávových náhražek. Za první světové války dodával své výrobky vojsku, čímž velmi zbohatl. Když v roce 1917 vyhořela část továrny, kde se vyráběla cikorie, majitel postavil tuto část továrny znovu a opatřil ji nejmodernější technologií. Množství zpracované čekanky bylo obrovské- ročně 220 vagónů kořenů čekanky a skoro stejné množství cukrovky. V roce 1920 se začala vyrábět i žitná káva, na kterou se spotřebovalo ročně 150 vagónů žita. Továrna zaměstnávala sedmnáct úředníků a 120 až 160 dělníků. Objem výroby byl velký a výrobky bučické Štefanky se prodávali v celé republice. Za peníze vydělané za války si Antonín Štefan postavil v roce 1919 velkou vilu, která stála 750 tisíc korun

Já jsem prožila celé dětství v této vile. Bydlelo v ní v té době šest rodin. Celá vila byla obrovská, jen dětský pokoj byl tak velký, že poskytl dost místa pro byt pro čtyřčlennou rodinu. Hlavně si vzpomínám na půdu a sklep. Půda byla rozsáhlá a členitá, s temnými zákoutími. Vzpomínám si, jak jsme tam s bratrem nacházeli poklady, reklamní letáčky a účtenky pod podlahou půdy, nebo účetní knihu, v které bylo zaneseno to, jak si zaměstnanci Štefanky půjčovali od svého zaměstnavatele částky pár korun. Jako dítě jsem nechápala, proč jen pár korun? Jít pověsit prádlo na půdu si žádalo značnou odvahu. A co teprve jít do sklepa pro uhlí. Pamatuji si každý detail. Obrovské kolo vodního čerpadla, temný otvor udírny a všude tma. To byl bobřík odvahy! Vila musela být ve své době nádherná. Dubem obložené schodiště, zrcadly obložená hala. Zimní zahrada, krásně upravená okrasná zahrada s jezírky a rybičkami, voliéra se stříbrnými liškami, vytápěný skleník na zahradě. Od vily vedl chodník lemovaný záhony růží do továrny. Dopravu zboží kdysi obstarávali koně, tedy zde byla i konírna a stodola.

Z vyprávění mojí pratety, paní Anny Krátké, která pracovala jen chvíli v této továrně, jsem se dověděla spoustu zajímavých informací. Mladá Anna musela nastoupit do práce na nařízení pracovního úřadu ve věku šestnácti let. Byla válka, správcem Štefanky byl její strýc, ve vile u Štefanky bydlelo německé velení. Nejdříve nastoupila do výroby, kde balila kávu. Když ji tam uviděl její strýc, tak ji poslal do kuchyně u vily, aby pomáhala tam. Anna si užila posměšných poznámek ze strany Němců, kteří se smáli její obuvi. Měla boty po starším bratrovi, protože nic lepšího v té době nebylo. Boty byly na poukázky a poukázek bylo vždy jen několik na celou obec. Ale její práce ve Štefance netrvala dlouho. Brzo jí otec zakázal do práce chodit. A nejspíš jen díky tomu, že správcem byl její strýc, tak z toho nebyl žádný problém.

Za druhé světové války již měla Štefanka jiného majitele, Antonína France, který byl po válce okamžitě zatčen a poslán k lidovému soudu. Ve Štefance se za války vyrábělo vše potřebné. Samozřejmě cikorka, žitná káva, léčiva, zastavovač krvácení, sušily se houby a vyráběly se z nich kostky do polévek. Houby sbíraly pro Štefanku děti z místní školy. O tom píše i místní kronika.

Po válce se výroba ve Štefance přeorientovala na strojírenskou výrobu.

Lenka Bochníčková